Stejně jako většina společnosti naprosto podporujeme rozumná právní opatření, která brání praní špinavých peněz a financování terorismu.
V posledních letech však zákonodárci na evropské úrovni začali zacházet příliš daleko za hranice rozumných pravidel a zavedli řadu opatření, která dle našeho názoru nemají téměř žádný dopad na opravdové zločince, ale naopak velmi negativně zasahují do sféry běžných jednotlivců i rodin, kteří se snaží věnovat svému legitimnímu podnikání.
Pravidla GDPR není třeba připomínat, ale podívejme se na ustanovení Úmluvy lidských práv a svobod (čl. 8), jakož i na Listiny základních práv EU (čl. 7), která jsou totožná:
ČLÁNEK 8 (7 Listiny základních práv EU) – Právo na respektování soukromého a rodinného života
1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Namítáte-li, že jde o velmi obecnou ochranu, kterou bude stěží kdokoli vymáhat, nenechte se mýlit. Přestože navzdory této základní ochraně stihl český i evropský normotvůrce zakotvit spoustu pravidel vztahujících se k evidenci skutečných majitelů, která prokazatelně zasahovala do stanovených základních práv jednotlivců, s poukazem na nezbytnost stanovovat stále více omezujících ustanovení s ohledem na jejich přiměřenost a nezbytnost v demokratické společnosti, zdravý rozum nakonec zvítězil.
Ještě do minulého týdne jsme dokonce stáli, před směrnicí, která zakotvovala zjednodušeně řečeno neomezený režim přístupu veřejnosti do evidence skutečných majitelů.
S myšlenkou evidence skutečných majitelů se přitom ztotožňujeme: Základní zásah tohoto rejstříku do práv jednotlivců na soukromí nemusí být nutně značný, přitom v prevenci praní špinavých peněz poslouží spolehlivě. Stát, banky a obecně vzato všichni smluvní partneři mají tentýž zájem znát strukturu osob, s nimiž vstupují do obchodních vztahů. Bez tohoto nástroje nemají žádnou šanci účinně se vyvarovat obchodování s nekalými či rovnou kriminálními živly. Statistika je v této věci neúprosná; dříve či později každý na takovou osobu narazí. V takovém případě pak buď má anebo nemá nástroj na prověření svého zamýšleného obchodního partnera.
Ovšem – s čím hrubě nesouhlasíme, je otevření rejstříku veřejnosti, takovým způsobem, že detailní informace o společnících korporací a v některých případech také o svěřenských fondech a nadacích jsou otevřené nikoli pouze osobám s oprávněným zájmem, ale celému světu, což je situace, která nemá opodstatnění.
Celým světem nemusíme rozumět jen zvědavé sousedy; může jít o zlatokopy všeho druhu, vyděrače anebo třeba osoby, které se věnují novinkám na poli internetové kriminality, kterou dnes mnohdy neumíme pojmenovat, natožpak si ji představit. I tyto osoby zákonitě potřebují vědět, na koho zaútočit a komu se raději vyhnout. Bylo – li tedy cílem zákonodárce bránit bujení kriminality, svou důsledností se dopracoval k pravému opaku – tedy k jisté formě státní kriminální podpory, abychom parafrázovali běžnou státní instituci. Netřeba dodávat, že to není ani přiměřené, ani potřebné.
Blýská se však na lepší časy. V minulém týdnu vyjádřil Evropský soudní dvůr názor, že pátá směrnice EU proti praní špinavých peněz je v rozporu s evropským právem. ESD argumentoval, že touto směrnicí zaváděný nelimitovaný přístup kohokoli do evidence skutečných vlastníků neobstojí při poměřování s právem na ochranu soukromí a dat uchovávaných v soukromí.
Podle soudu je zapotřebí zkoumat, nakolik zákonodárce vyhověl požadavku přiměřenosti mezi zásahem základních práv a přínosem, jež takový krok znamená. V případě tzv. plné otevřenosti těchto rejstříků by měl každý možnost zjistit si finanční postavení kterékoli osoby, jíž se zápis týká (zakladatel SF, jeho obmyšlený a další osoby označené za skutečné majitele) přičemž tato informace by v budoucnu
z rejstříku nemohla být žádným způsobem vymazána. Ochrana soukromí jako základní právo by tak ztrácela smyslu, což není souladné s právem EU jakožto právem pro země evropské unie „vnitrostátním“, ale není to v souladu ani s Evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod na poli práva mezinárodního.
Lucembursko a Holandsko na základě tohoto rozhodnutí omezili přístup k dál samozřejmě fungujícím dotčeným veřejným rejstříkům tak, aby soudnímu nálezu (i zdravému rozumu) vyhověli.
Vzhledem k právnímu názoru, že současná míra přístupnosti rejstříků je v rozporu s jinou závaznou normou – GDPR – odhadujeme, že v brzké době bude následovat česká úprava.
Budeme se těšit, že se zákonodárci v rejstříkových záležitostech napříště vyvarují normotvorby kterou by jim soud vracel jako neústavní.