Příběh o zámku a chatě
V tomto článku pokračujeme v sérii příkladů účelného využití svěřenských fondů.
Při procházkách okolo Prahy nebo jakéhokoliv jiného českého města, často narazíte na zchátralou stavbu. Na některých je ještě vidět jejich bývalá krása, ale všechny to jsou nyní už jen ruiny, o které se nikdo nestará.
The derelict Government House (Eric Jones) / CC BY-SA 2.0
Přemýšleli jste někdy, proč se stane z krásné rezidence takováto ruina?
Jsem si jistý, že každá z těchto staveb má jiný příběh a některé z nich jsou asi velmi smutné. Ale velká část z nich je o rozhádaném a nefunkčním vlastnictví zapříčiněném špatným plánováním dědictví.
Podívejme se na dva naprosto odlišné příběhy rodin – příběhy, které mohly svěřenské fondy pomoci vylepšit.
Rodina 1 – Von Bambus
Rodina von Bambus je vymyšlená šlechtická rodina, která může vysledovat své honosné kořeny nazpět po stovky let.
Po sametové revoluci jim byly navráceny jejich pozemky a rodinný zámek. A tím začaly jejich velké problémy.
V minulosti, podle práva prvorozeného syna, rodinné sídlo a pozemky se vždy předávaly z otce na nejstaršího syna, který také zdědil šlechtický titul. Ostatní synové a dcery nikdy neměli nárok ani na kousek z nich. I když byli většinou nejstarším bratrem podporováni.
Ale ve 21. století považujeme právo prvorozeného syna jako historický přežitek, extrémně sexistický a vůbec nespravedlivý. Nicméně opomněli jsme tím i druhou stránku – toto právo dokázalo udržet rodinný majetek pohromadě po mnoho generací, což výrazně zvyšovalo prestiž rodinného jména.
A to je problém. Pokud použijeme standardní dědické zákony na rodinu von Bambus, v budoucnu bude mít zámek a pozemky třeba tři majitele, v další generaci již třeba devět a v další třeba dvacet sedm. A to znamená, že s největší pravděpodobností celý majetek již dávno dědicové rozprodali po částech a zámek se úspěšně mění na ruinu, protože se o něj nikdo nestará. Kdo má být z několika dědiců odpovědný za náklady nebo za renovaci? Teoreticky všichni rovným dílem, ale v praxi se několik (třeba těch zmiňovaných dvacet sedm dědiců) nikdy nedomluví.
Další problém je, že majetek nemusí ani zůstat v rodině. Vzhledem k dopadům bankrotů, rozvodů a dalších nepříjemností, se i lidé mimo rodinu budou stávat majiteli dříve rodinného majetku von Bambus.
A tak důsledkem moderních zákonů bude ztráta majetku pro rodinu a ztráta tradic a historie, na kterou mohla být rodina von Bambus a možná i my všichni hrdi.
Pokud chtějí tomuto problému předejít, mohou se rodiny jako je von Bambus obrátit na svěřenské fondy, jako na způsob udržení konceptu tradic práva prvorozeného syna jako nástroje pro udržení majetku pohromadě a v rodině. A při tom dodržet všechny možnosti sdílení benefitů z majetku i ostatními členy rodiny, bez negativních vlivů minulosti.
Rodina von Bambus zřídí svěřenský fond, určí nejstaršího syna (a pokud bude rodinná tradice trvat dál i každého dalšího nejstaršího syna…) jako správce fondu. Smlouva určí, že role správce, tak jako šlechtický titul dříve, bude předávána do dalších generací s možnými moderními odlišnostmi. Podobně jak tomu je například i u britské královské dynastie, kde správcem může být i nejstarší dcera. Dříve vystupoval nejstarší syn jako neomezený vládce a majitel majetku, ale nyní jako správce spravuje majetek ve prospěch všech členů rodiny (i sebe).
Tento postup umožní rodině udržet majetek nedotčený. Zajistí, že všichni členové rodiny se mohou podílet na benefitech spravedlivě. A také to centralizuje rozhodování o majetku a nakládání s ním do rukou jedné osoby, což zrychluje a zjednodušuje proces rozhodování. A co je také velmi důležité, znamená to, že správce má naprosto jasně definované odpovědnosti za majetek vzhledem ke členům své rodiny jako beneficientům svěřenského fondu – což dříve jako šlechtic a výhradní lenní pán tak úplně neměl.
Jedná se o funkční a spravedlivý postup, který sdružuje „to nejlepší z obou světů“.
Rodina 2 – Novákovi
To Novákovi (také fiktivní rodina) šlechtici nejsou a bylo by asi obtížné vysledovat jejich předky dále než k prarodičům. Je to normální česká rodina.
Ale i tak, mohou benefitovat ze stejného postupu, jako rodina von Bambus.
Manželé Novákovi žijí v Praze, ale vlastní chalupu v Jizerských horách. Mají tři již dospělé děti, které strávily dětství na chalupě a mají k ní silné vztahy. Dva z potomků využívají chalupu pravidelně. Třetí potomek nemá rád hory a nejezdí tam. Byl by rád, kdyby rodiče chalupu prodali.
Jeden z potomků, používajících chalupu, je úspěšný obchodník a podílí se na téměř všech nákladech spojených s provozem a opravami chalupy. Navštěvuje chalupu tak jednou měsíčně. Druhý potomek pracuje v továrně, ale on i jeho rodina milují hory a navštěvují chalupu téměř každý víkend. Při pobytu provádí veškeré ruční opravné a udržovací práce – seká trávu, natírá plot…
Každý ze tří potomků Novákových má své tři potomky. To znamená, že v další generaci máme již devět potenciálních majitelů chalupy.
Manželé Novákovi si uvědomují potenciální rodinný konflikt v budoucnu, kdy neshoda mezi mnoha majiteli může vést k prodeji chalupy nebo k rozbroji v rodině. Tomu chtějí zabránit.
Manželé Novákovi mohou vytvořit svěřenský fond téměř totožně jako rodina von Bambus. Jen místo nejstaršího potomka, mohou jako správce určit někoho dalšího z širší rodiny nebo jinou nezávislou osobu, které důvěřují, že bude schopná spravovat (tj. rozhodovat o využívání a podílu na opravách a provozu) chalupu ve prospěch dalších generací. Takovéto nastavení může umožnit rodině i třeba „vyplatit“ ty, kteří by chtěli prodat chalupu. A co je neméně důležité, v okamžiku, kdy by se potomci třeba rozvedli nebo upadli do finančních potíží (exekuce, bankrot…), svěřenský fond zajistí, že tyto pohledávky nebudou uplatňovány na chalupu a neohrozí její vlastnictví ve prospěch rodiny.
Struktura nastavení takovéhoto svěřenského fondu je poměrně komplexní a musí zahrnout mnoho aspektů a nastavení. Smluvní dokumentace pro založení musí být připravena opravdu profesionálně, nejlépe s asistencí odborníků. Ale jakmile je jednou nastavena, dále většinou funguje již jednoduše.
