Na začátku každého projektu, včetně založení svěřenského fondu, stojí plán. Plán je pak třeba realizovat. Mějme ovšem na paměti, že pokud přistoupíme k jeho uskutečnění, je nutné odvést dobrou práci. V našem oboru může nedomyšlený plán způsobit mnohem horší výsledek, než pokud bychom nedělali vůbec nic.
Podkladem pro tento článek nám budiž situace mého kamaráda Philipa Macalistera z Nového Zélandu.
Philip, jehož celý příběh si můžete přečíst ZDE (článek v originále z novozélandských novin), tedy žije na Novém Zélandu. Zemi zaslíbené ovcím a svěřenským fondům.
Přesně v těchto dvou oblastech srovnání České republiky a Nového Zélandu sice (prozatím) nesedí, v ostatních aspektech jsou si však oba státy velmi blízké. Například v cizinci málo chápané zálibě Čechů a Novozélanďanů v chataření. Vskutku nikdo nemá více pochopení pro tuto, zdálo by se, ryze českou libůstku, nežli právě obyvatelé Nového Zélandu. I ti totiž víkendy tráví právě na „chatách“, pro něž se vžil termín „Bach“, vyslovovaný jako „Bač“.
Ale zpět k Philipovi a jeho nešťastnému chatařskému příběhu. Philipovi prarodiče koupili chatu ve dvacátých letech minulého století a jejich záměrem bylo, aby chata zůstala v rodině a sloužila i budoucím generacím. Jejich vůli měl zaručovat právě svěřenský fond. Nejde samozřejmě o nic neobvyklého, a proto ani nepřekvapí, že značná část početných novozélandských svěřenských fondů sleduje právě tento účel; „nechť majetek dál slouží členům rodiny, jejich rekreaci i jako místo k setkávání“.
Dobře připravený fond zajistí, aby vyčleněný majetek mohl sloužit rodině, nikoli pouze jejímu konkrétnímu členovi. Chalupa nebude předmětem dědických sporů a pokud bude svěřenský fond založen správně, zajistí, aby byla rozumně a spravedlivě spravována i v budoucnu, čímž se vyvarujete, jinak zřejmě nevyhnutelných, rodinných hádek.
I v záležitosti Philipových prarodičů byl svěřenský fond perfektní nápad. Přesněji řečeno, mohl jím být. Zpočátku fond sice fungoval tak, jak jeho zakladatelé plánovali, avšak po určité době selhal. Je pravdou, že chata nadále zůstala ve Philipově rodině, avšak, v rozporu s vůlí zakladatelů, se někteří členové rodiny už bohužel na chatu nepodívají. Konflikt, jemuž mělo být vytvořením svěřenského fondu zabráněno, tak paradoxně právě kvůli tomuto fondu vznikl.
Nebylo to přitom nevyhnutelné. Lépe zvládnutá struktura fondu by tyto, bohužel, fatální nedostatky vyřešila. Philip k tomu dnes říká;
„ Nikdy nezapomínejme na nezávislého správce. Mějme třeba z každé rodinné větve jednoho správce, který bude preferovat zájmy své části rodiny, ale nedopusťme, aby chyběl ještě správce třetí, na rodině nezávislý. Funkce správců by také neměla být časově neomezená. Každé tři roky jednoho správce obměňme a podle jasného klíče zvolme nového. Ostatní zůstávají, dokud nepřijde řada i na jejich obměnu. V každém případě, ať je rozhodnutí správců vždy jednomyslné.“
Philip zde, pro něj naneštěstí pozdě, shrnul několik bodů, které mohou mít ve svěřenských fondech, určených k péči o rodinný majetek, své místo. Některé další náměty, na co u svěřenských fondů nezapomenout, najdete třeba v našem článku z roku 2015. Další prvky konstrukce svěřenského fondu typu „rodinná chata“, na které je rovněž potřeba myslet, přibližuje příkladová studie, kterou Vám v případě zájmu rádi zašleme.
Z tohoto příběhu si můžete vzít následující ponaučení; Váš záměr řádně promyslete a následně vyhledejte odbornou pomoc. Svěřenské fondy zakládané svépomocí sice mohou zpočátku ušetřit náklady, avšak v delším horizontu se může tento přístup bolestivě vymstít.